Skrytý klenot Vlámska. To je historické město Lovaň nedaleko Bruselu
Belgické slunce se opírá do dlážděných ulic historické Lovaně a cihlové domky obklopují kvetoucí stromy. Na jaře se tohle malebné město vzdálené třicet kilometrů od Bruselu probouzí a otevírá své brány studentům nejen z Belgie, ale i z celého světa. Díky své poloze v srdci Vlámska je Lovaň také ideálním bodem pro objevování dalších míst regionu.
Vydávám se dlouhou ulicí Bondgenotenlaan, kolem patrových domů s malými balkonky. Na konci ulice se tyčí věžičky impozantní radnice ve středu města. Podél silnice jsou vyhrazené pruhy pro cyklisty, ačkoliv občas se po nich projede i skútr. Lovaň se na pět měsíců stane mým domovem a ukradne kousek mého srdce. Díky studijnímu pobytu se na chvíli můžu stát i já součástí tohoto živého studentského města s bohatou historií.
Která je ta pravá?
Pro turisty může být někdy oříšek zorientovat se v zemi, kde převládají dva odlišné jazyky. Vždyť často si nerozumějí ani Belgičané navzájem. „Ve vlámských školách se sice učí francouzština, ale já si z ní moc nepamatuju, takže s Valony většinou mluvím anglicky,“ vysvětluje mi kamarád Vlám. Belgická města mají v každém jazyce jiný název, a tak mi například až po pár týdnech cestování vlakem dojde, že Liège je stejné město jako Luik, česky Lutych. V případě Lovaně je ale potřeba si dávat obzvlášť pozor, jsou totiž dvě.
Pověstná belgická rivalita mezi nizozemsky mluvícími Vlámy a francouzsky mluvícími Valony zasáhla i lovaňskou univerzitu, která se roku 1968 rozdělila na dvě. Katholieke Universiteit Leuven s nizozemštinou jako úředním jazykem zůstala v Lovani (niz. Leuven) a frankofonní univerzita Université catholique de Louvain se přestěhovala do nově vybudovaného města Louvain-La-Neuve (Nová Lovaň).
Problém ale nastal při rozhodování, jak spravedlivě rozdělit knihy z univerzitní knihovny. Chytré hlavy nakonec rozhodly, že knihy s lichým číslem zůstanou ve vlámské Lovani a knihy se sudým číslem poputují do Nové Lovaně ve Valonsku. Zatímco belgičtí studenti jsou spokojení, těm zahraničním to někdy dělá problém. „Nevěděla jsem, že jsou Lovaně i univerzity dvě, tak jsem si omylem našla ubytování v té druhé. Nejenom že se mi pak špatně hledal nový byt, také jsem přišla o zaplacenou zálohu,“ svěřuje se mi jedna ze studentek.
Lovaňská „síň slávy“
Lovaň má tvar kruhu o průměru asi dva a půl kilometru, který tvoří hlavní silnice vedoucí kolem města. Pomocí tohoto kruhu se orientují především zdejší studenti. „Bydlíš uvnitř kruhu, nebo mimo něj?“ slýchám často od lidí. Následuje odpověď: „Bydlím kousek pod ním.“ Popsat lokalitu pomocí kruhu je zkrátka o dost lehčí než si zapamatovat dlouhé vlámské názvy ulic.
Z tohoto kruhu vedou rovné ulice přímo do středu města a trochu tak připomínají pavučinu. Na náměstí Grote Markt v centru Lovaně mě jako první uchvátí historická gotická radnice se zdobenou fasádou, na které se nachází 235 soch znázorňujících významné osobnosti, včetně učenců, biblických postav nebo králů. Ženských soch je zde však pouze šestnáct. Sochy na radnici nejsou od jejího počátku, byly přidány až o čtyři století později, po roce 1850.
Při bližším pozorování si lze všimnout, že jeden výklenek je prázdný. Chybí v něm socha belgického krále Leopolda II., kterou v roce 2020 město odstranilo. Uznalo tak roli, jakou Belgie za jeho vlády sehrála během brutální kolonizace Konga. Ten rok jeho sochy po protestech strhla i další belgická města, která se tím snaží alespoň částečně smazat poskvrnu na dějinách Belgie.
Knihovna s bouřlivou historií
Belgické počasí si s lidmi umí pohrát. Během procházky centrem zničehonic začne pršet, jen aby za ani ne deset minut opět vysvitlo slunce. To se opakuje klidně několikrát za den, takže jsem se naučila být připravená na všechno. Všimnu si, že roky na některých historických budovách ve středu města jsou teprve sto let staré. Během první světové války totiž centrum Lovaně vypálila německá armáda a poté byly budovy přestavěny v podobném duchu.
Krutý osud potkal i univerzitní knihovnu, kterou němečtí vojáci v roce 1914 zapálili a spolu s ní shořelo tři sta tisíc knih. Stoupám do věže knihovny a jednotlivá patra mi odhalují příběh, ze kterého mrazí. Americký architekt Whitney Warren po válce navrhl novou budovu, na niž se složili studenti amerických univerzit, jen aby při německo-britské dělostřelecké přestřelce za druhé světové války shořela znovu. Tentokrát si s sebou oheň nenávratně vzal asi devět set tisíc knih včetně vzácných rukopisů.
Dnes knihovna vypadá jako mezi válkami, se sochami amerického orla a deskou se jmény amerických univerzit na fasádě. Z věže je krásný výhled na celou Lovaň i na lehce bizarní sochu obřího zeleného brouka na dvacetitřímetrové ocelové jehle uprostřed náměstí. Lovaň zkrátka skrývá spoustu překvapení. V úterý večer a ve středu odpoledne se na náměstí před knihovnou začínají shromažďovat skupinky lidí čekající na koncert zvonohry (carillon). Na tento hudební nástroj hraje místní carillonér, který rozezní třiašedesát zvonů ve věži knihovny. Městem se začnou nést melodie známých písní.
Za belgickými vaflemi a pivem
U majestátního kostela svatého Petra můj nos zachytí omamnou vůni belgických vaflí ze stánku Pinocchio, o němž jsem přesvědčena, že zde dělají ty nejlepší vafle na světě. Několikrát jsem se marně snažila jejich chuť popsat kamarádům a rodině v Česku, ale jak popsat nebe někomu, kdo ho nikdy neochutnal? Před výdejním oknem čeká několik dalších lidí. S pravou belgickou vaflí v ruce se vydávám dál.
Kdo by se radši něčeho napil, může ochutnat některé z mnoha belgických piv v „nejdelším baru na světě“, jak se přezdívá náměstí Oude Markt. Nikde jinde totiž není tolik barů a restaurací na jednom místě jako právě tady. Za pěkného počasí jsou zahrádky na celém náměstí zaplněné bavícími se lidmi. V Lovani lze ale za pivem jít až ke zdroji – na prohlídku obrovského pivovaru Stella Artois u místního přístavu na severu města.
„Víš, že si můžeš objednat pivo zvednutím malíčku?“ ptá se mě Belgičan v místním baru. Zvednutý malíček je univerzální symbol pro jedno pivo, které je v konkrétní oblasti nejtypičtější. V Lovani tedy barman načepuje právě stellu, ovšem ne do půllitru jako v Česku – pivo zde má většinou kolem 0,3 litru, zato je ale často silnější. Vlámové si umějí užívat, vždyť taky dali vzniknout našemu slovu flám.
Oáza klidu v rušném městě
Kdykoliv jsem v jižní části města, neodolám procházce typickou vlámskou bekináží (Groot Begijnhof). Toto kouzelné „město ve městě“ vzniklo roku 1232 a žila zde komunita žen-bekyní, které zasvětily svůj život bohu, aniž by se úplně vzdaly světského života. Často se staraly o staré a nemocné. Dnes patří zdejší bekináž univerzitě a obývají ji studenti, profesoři a zaměstnanci školy. Jakmile branou vkročím do areálu bekináže, ocitnu se na místě neuvěřitelného klidu a míru, obklopená dlážděnými cestami a cihlovými domky se zahrádkami, kolem kterých protéká říčka Dijle.
Na jaře zde na kráse přidává růžově kvetoucí magnolie nad jedním z mostků a růže plazící se podél zdi. K večeru pak uličky osvítí kovové lampy vrhající žluté světlo na červené stěny. Lidé tu nezatahují žaluzie, takže když se procházím po večerní přednášce domů, nahlížím do cizích životů, odehrávajících se za okny – v jednom si student vaří večeři, v dalším si kamarádi povídají na gauči u okna. Lovaňská bekináž má duši jako málokteré místo na světě.
Město stvořené pro cyklisty
Kdo nemá v Lovani kolo, jako by nebyl, a tak si i já jedno seženu v místní půjčovně Velo. Na pět měsíců mě kolo bez přehazovačky a se světlem na dynamo, které moc nesvítí, stojí 55 eur. Na jízdu po městě ale dokonale stačí. Hned u vlakového nádraží je také možné vypůjčit si kolo pouze na pár dní a prozkoumat i okolí Lovaně, plné cyklostezek a krásné nepřelidněné přírody.
Za návštěvu určitě stojí zámek Arenberg, který zdejší vévoda v roce 1916 daroval univerzitě. Toto magické místo na okraji Lovaně obklopuje velký park, kde se místní často scházejí na piknik. Celé město je uzpůsobené pro kola, v cyklistických zónách je dokonce cedule zakazující autům předjíždět cyklisty. Místní řidiči jsou na cyklisty tak zvyklí, že jim mnohdy dávají přednost i na hlavní silnici.
Belgičtí studenti se na víkendy vracejí domů, takže se město trochu vyprázdní, ale ta pravá podívaná začíná v neděli večer, kdy se zástupy studentů vracejí do Lovaně i se svými malými kufry. Ty s sebou vozí na kole – v jedné ruce drží řídítka, ve druhé za sebou táhnou kufr na kolečkách. Byla jsem několikrát svědkem toho, jak se ulice zaplní lidmi mířícími směrem od nádraží, a studentské město se tak v pondělí probudí nanovo.
Vlakem do Mechelenu
Nejjednodušší způsob, jak procestovat Vlámsko bez vlastního auta, je vlakem. Větší města jsou od sebe většinou vzdálená méně než hodinu. Lidé do 26 let navíc za lístek do jakékoli destinace v Belgii platí jednotnou cenu 7,50 eura. Za menší vzdálenosti se platí ještě méně a i o víkendu stojí každého lístek o polovinu míň. Při cestování čím dál víc zjišťuji, že pravé kouzlo tohoto regionu neleží v jeho hlavním městě, ale v těch menších.
Za půl hodiny se dostanu z Lovaně do Mechelenu, malebného a často přehlíženého města, které mě okouzlí svými uličkami podél vody, náměstím v centru a dechberoucí katedrálou svatého Rumbolda (jehož právě poblíž Mechelenu umučili) s mohutnou, téměř stometrovou věží. Když se k ní blížím, rozezní se zpěv zvonů. Přijde mi krásné, že ve zdejších městech zvony na kostele jen nudně nebijí, ale hrají krásné melodie. V Mechelenu je dokonce nejstarší a největší škola vyučující hru na carillon na světě.
Sedím na dřevěné lavičce u vonícího keře a před sebou mám výhled na řeku Dijle. Kousek ode mě hází holčička s maminkou kousky pečiva místním kačenám. Jarní slunce vylákalo lidi ven ze svých domovů. Přejdu přes most, na kterém začíná stezka nad řekou, a vydávám se po ní. Přede mnou se otevírá pohled na zadní části starých domů, kde lze objevit jinou tvář Mechelenu. Představuji si, jaké by bylo mít jeden z balkonů s výhledem na řeku.
Až k pobřeží
Jako někdo, kdo žije neustále obklopen pevninou, nepromarním žádnou příležitost vidět moře, a tak zamířím i k tomu Severnímu. Za dvě hodiny mě vlak doveze do přístavního města Ostende. Celé pobřeží Belgie je lemované dlouhými písečnými plážemi, a ačkoliv teplota není ideální na koupání, pohled na vlny a vůně soli ve vzduchu za to stojí.
V písečných dunách podél pobřeží se skrývají obranné pevnosti a bunkry. Přímo v Ostende je pevnost Napoleon, na jejíž střechu se dá vyjít zadarmo. O několik kilometrů dál se nachází Atlantikwall Raversyde, obrovský komplex šedesáti bunkrů a zákopů z obou světových válek. Jedná se o jednu z nejzachovalejších částí německého Atlantického valu, obranné linie vedoucí podél evropského pobřeží. Procházím se zdejšími zákopy a pozorovatelnami a silný vítr vanoucí od moře dodává celému zážitku pochmurnou atmosféru.
Doveze mě sem kusttram, tramvaj jezdící podél celého belgického pobřeží. Je to nejdelší tramvajová trať na světě, s 67 zastávkami před vstupy na různé atrakce a městy na pobřeží Severního moře. Tramvaj jezdí několikrát do hodiny po celý rok a už jen pro ten zážitek projet se kolem nekonečných pláží a rozbouřeného moře se vyplatí se jí svézt.
