Hora Chirripó, vrchol Kostariky: Pořádný výšlap pro pořádné horaly
„Ahoj, jsme naprosto nadšeni, že vás můžeme doprovázet na tomto skvělém dobrodružství. Příprava výletu je klíčová pro dokonalou cestu. Proto chceme sdílet všechny důležité údaje, které vám pomohou dobýt nejvyšší horu Kostariky...“ Právě tahle zpráva mě před výstupem na horu Chirripó přesvědčila, že každý detail přípravy bude zásadní.
„Ahoj, mládeži, připraveni?“ vítá nás ve čtyři ráno přidělený průvodce na plácku před hotýlkem nedaleko vstupu do národního parku a hned vyrážíme. Tedy za hluboké tmy. Časně ráno se vychází ze dvou důvodů. Jednak je vhodné vyšetřit část odpoledne na regeneraci před závěrečným výstupem, jednak po poledni často prší. Cílem prvního dne je horské útočiště Los Crestones o dva kilometry výše. Tam budeme spát a také se stravovat.
Střídáme pásma
Během dvoudenního výstupu ujdeme celkem 40 kilometrů. Vystoupáme 2500 výškových metrů nejdřív nahoru a pak zase dolů. Nohy budou bolet hlavně druhý den, kdy je třeba opět za tmy vyrazit a zdolat poslední půlkilometrové převýšení na vrchol vzdálený pět kilometrů. Následovat bude celý sestup dolů až na začátek trasy. Druhý den tedy ujdeme v horském terénu 25 km. Z toho prvních pět kilometrů a 500 „vrcholových“ výškových metrů potmě do kopce a pak 2500 výškových metrů na 20 kilometrech z kopce. Kdo nemá silná kolena, ať Chirripó radši vynechá. A kvůli rannímu výstupu na vrchol, kde často mrzne, taháme při celém pobytu v tropické Kostarice teplou výbavu, včetně rukavic a kulichů.
Na startu v 1500 metrech nadmořské výšky ale zima není. Rychle se zahříváme strmým výstupem, který začal hned za cedulí Národní park Chirripó. Stoupáme, místy spíš klopýtáme po kamenitém povrchu, zprvu za svitu čelovek.
Náznaky úsvitu přicházejí kolem páté ranní. Lépe řečeno, zaznamenává je fotoaparát při nastavení na delší čas. Rozednění nastává kolem půl šesté. Jak bývá v tropech zvykem, probíhá rychle. Jen chvíli se ale můžeme rozhlédnout lehce zastřeným ránem mezi řídkými stromy, když jdeme po strmém hřebínku. Kolem jen srázy dalších temně zelených, pralesy pokrytých hřebenů. Brzy nás stezka vrátí do svahu, kde ji opět pohlcuje prales a jeho přítmí ze všech stran.
Později si v pralese libujeme. Vyšlo slunce, před jeho žárem jsme v pralese chráněni. A tak si můžeme naplno užívat okolní zeleně. Deštný horský prales je opravdu nádherný, bujný. Bývá tu hodně vlhko, a tak jsou stromy plné lián, mechů, epifytů či parazitických rostlin. Vedle různých typů nízkých kapradin zaznamenáváme jejich vysoké stromové verze. Veškerý prostor mezi zemí a vysoko položenými korunami je vyplněný všemožnými rostlinami.
Během výstupu procházíme různými vegetačními pásy. Ne že by byly změny pro laiky výrazně zřetelné, co se rostlinstva týče. Ale výška stromů horského mlžného pralesa se postupně snižuje a při zemi míjíme celou řadu odlišných květů. Stromy jsou také pokroucenější, ke konci už jsou to zakrslé verze.
Místy stoupáme v hlubokém koridoru, kde po desítky let používanou stezku postupně vymlela voda za silných dešťů. Stěny koridoru někdy přesahují i výši dospělého člověka. Na bahnitých stěnách obdivujeme detaily vegetace: místní druhy mechů, drobné rostlinky, a dokonce miniaturní plavuně.
Klikatá, ale osvědčená
Zvláštní také je, jak se stezka kroutí členitým terénem všemi směry, a navíc evidentně ví kudy. Později se dozvídám, jak vznikla. Cestička se jmenuje Stezka Virgilia Elizonda Chinchilly, který ji se svými pěti druhy prosekal pralesem v roce 1965. Cílem dobových nadšenců bylo zpřístupnit nejvyšší vrchol Kostariky ostatním návštěvníkům. Používali jen mačety, sekery, krumpáče a lopaty. A koně. Museli vzdorovat zimě (na kostarické poměry), prudkým dešťům a hustému pralesu. Díky vynikající znalosti terénu však trasu vyvedli nahoru tak dokonale, že dodnes nebylo nutné změnit ani metr.
To nás opravdu těší a doufáme, že cesta vzhůru vede nejkratším možným, ale zároveň ještě schůdným způsobem. Kilometry přibývají pomalu. Abychom se náhodou nezaplétali v mylných odhadech, jednotlivé kilometry jsou označeny kůly. Prvních pět jsme minuli ještě za tmy. Potom vždy každý další vyhlížíme jako smilování boží. A přemýšlíme, jestli zdejší kilometry nejsou nějak delší.
V beznaději nás snad má povzbudit několik motivačních cedulí. Jedna hlásá: „Charakter je cennější než mnoho slov, je to talent a ctnost milovníků Chirripó.“ Jiná dokonce cituje Alberta Einsteina: „V okamžicích krize je představivost důležitější než znalosti.“ Tak dobře, hned to jde lépe...
Odskok na výlet
Když jsme před polednem dosáhli výšek, kde se prales začal rozestupovat, a my se mohli konečně rozhlédnout více po okolních horách, zatáhlo se. Těsně po dvanácté jsme přišli k horské chatě Los Crestones, kde máme zajištěno ubytování, stravování a možnost ponechat si část věcí během zítřejšího vrcholového výstupu. Spacáky tu pro nás mají, ty si neneseme, většinu oblečení budeme mít na sobě, takže v chatě zůstanou nanejvýš suché tričko na převlečení a nabíječky či powerbanka.
V chatě je 52 lůžek pro hosty. Ne všichni půjdou zítra na vrchol, někteří zde tráví více dní a procházejí si i jiné treky než vrcholový. S přáteli čekáme na oběd. Já po krátkém relaxu vyrážím na malý průzkum okolí. Únavu sice cítím, ale kdy se sem zase dostanu? Rozeklané skály na protějším hřebeni, které často na fotografiích reprezentují propagaci Národního parku Chirripó, jsou lákavým cílem.
Odpolední výlet ke skalám Los Crestones, Hřebeny, podle kterých je refugium pojmenováno, zahrnuje dalších asi 300 výškových metrů. Jsem ve vegetačním pásmu, které bychom u nás nazvali „kosodřevina“. Místy stoupám po plochých kamenech a někdy přes pásma travin. Vede tu uzounká pěšina. Kolem rostou přízemní keříky, nízké bohatě větvené stromky. Když už se blížím ke skálám na dohled, vše zakrývají mraky. Houstnou, pak řídnou, chvíli se přes hřebeny převalují další, na chvíli v nich vše mizí. Mezitím sprchne, pak mží, mraky se na moment roztrhají a zase zhoustnou. Vše stoupá z nížin, ze kterých pro hutnou šedou oblačnost nevidím vůbec nic. Vychutnávám ponurou atmosféru a vracím se na chatu. Po chutné večeři se snažíme usnout brzo, ráno je třeba vyrazit už v půl třetí!
Na vrchol
Ve dvě v noci se začíná ze všech koutů chaty ozývat šramot. Blikají čelovky, lidé polohlasně komunikují. V domluvenou hodinu jsme u východu, tentokrát nabaleni a připraveni trpět. Je minus pět stupňů. Krátce se vzájemně povzbuzujeme, jak se na to těšíme, a bez dalších řečí se vydáváme do temnoty na pochod.
Povrch cesty často tvoří větší oblé kameny, které vytvářejí různě vysoké stupně, takže potmě klopýtáme a postupujeme celkem pomalu. Vzdálenost pěti kilometrů šlapeme spolu se vzájemným čekáním a upravováním vrstev oblečení přes dvě hodiny. Vzduch je mrazivý, obloha jasná, svítí hvězdy. Brzy jsme vyšli z „kosodřeviny“ a postupujeme vysokohorskými travinatými porosty. Cesta potmě se neuvěřitelně vleče. Po nerovném povrchu postupujeme značně pomalu. A k tomu nadmořská výška přes 3500 m n. m., ta na dechu nepřidává. Po nějaké době se nad námi tyčí obří temný obrys hory. Pozvolna se přibližuje. Pod hvězdami je stále patrnější a působí impozantně. K našemu zklamání to Chirripó ještě není. Tak kde je, sakra? Později „falešný“ vrchol identifikujeme jako Cerro Pirámide, 3807 m n. m., jeden ze tří nejvyšších bodů masivu.
Přestože jsme vyrazili jako jedni z prvních a většinu dalších světélek pozorujeme daleko za námi, pár nadšenců registrujeme i před námi. Nejdříve v táhlé planině a pak ve srázu jakéhosi ostrohu. Vypadá to, že se tam škrábou mezi skalami. To bude náročné, takhle za tmy! A pak nám to dochází. Ten ostroh je Chirripó!
Konečně cíl
Na jeho úpatí stezka začíná kličkovat prudce vzhůru skalnatým srázem. V tu dobu se na východní straně pozvolna objevují první náznaky světla. Je to magické. Na nebi se postupně střídají jemňounké odstíny žlutých, růžových a rudých odstínů. Přímo nad hlavami vše přechází v temně modrou, ze které září milion hvězd. Krajina se probouzí, hory jakoby ožívají. Otvírají se výhledy na stále vzdálenější horizonty. Škrábeme se na nejvyšší vrchol v okolí, občas musíme použít ruce k vyhoupnutí na další kamenný stupeň. Naděje na jasný východ slunce stoupá. Každý jdeme svým tempem, kdo může, spěchá víc, aby mu neunikl východ slunce přímo na vrcholu.
Ve čtyři hodiny a 51 minut se ocitám spolu s asi pěti dalšími turisty na vrcholu. Brzy jsou tu další, včetně všech z naší skupiny.
Barevné divadlo vrcholí. Na severu mě překvapuje hřeben mohutného pohoří. Nic by tam být nemělo. Vzápětí si uvědomuji, že je to hradba černých mraků. Východ se rozjasnil a zazářilo odtamtud slunce! Užíváme kouzla okamžiku probouzejícího se dne. Pod námi ze stínu horské doliny pomalu vylézají horská plesa. Barvy oblohy se brzy ztrácejí a slunce lehce zakrývá nízká oblačnost. Vše trochu bledne. To už nám nijak nemůže zkazit radost z výstupu, dosažení vrcholu, krásného svítání, výhledů a teploty pomalu vystupující nad bod mrazu!
V rauši
Sestup k refugiu probíhá ve vrcholové euforii, umocňované cestou se otvírajícími dalšími pohledy na okolní hory, zeleň a skály. Horký nápoj k vydatné snídani v chatě nás příjemně posilňuje. Po přebalení se vydáváme dolů. Cesta nádherným prostředím pralesa nás zprvu opět nadchne na maximum. Později se ale plíživě dostavuje dojem, že sestup nemá konce. Únava dělá své. Na mysl opakovaně přichází pocit, že směrem dolů se ty kilometry zdají snad dvojnásobné! A sestup mnohem strmější. Nakonec ale po poledni konečně šťastně přicházíme k hotelu, kde nás čeká poslední služba našeho balíčku: oběd.
A pak už jsme opět závislí jen sami na sobě. Odmítáme placenou službu svozu dolů a přidáváme si další skoro dva kilometry k nejbližší zastávce autobusu ve vesničce San Gerardo de Rivas o dalších 200 výškových metrů níže. Při tomto sestupu se lehce rozpršelo a při čekání na autobus se strhla průtrž mračen. Silnici zaplavily proudy vody. Chirripó nám z dálky ukazuje svou odvrácenou tvář. Naše pohledy směrem vzhůru končí v hustých černých mracích. Kdyby tohle nastalo nahoře, o vrchol bychom bez kompromisů přišli. Zde o dva a půl kilometru níže už naštěstí není ani zima. A navíc nás hřeje vědomí, že následující večer už budeme trávit na plážích u vesničky Uvita.
A právě tam nás zastihuje poslední trochu opožděný whatsappový vzkaz od našich organizátorů: „Dobrý večer! Celý náš tým Vám posílá srdečné blahopřání, jste opravdu stateční a odvážní! Moc Vám děkujeme, že nám umožňujete vést tyto dobrodružné cesty a projevili jste nám důvěru při splnění tohoto snu.“
Dobré vědět
- Rezervace ubytování a povolení: Vstupenku do parku, ubytování a povinného průvodce si rezervujte s předstihem i několika měsíců (denně je do NP Chirripó umožněn vstup 70 osobám). Rezervaci vstupu možno zajistit přes stránku Sinacu, kde si vyberete NP Chirripó (www.sinac.go.cr). Vzhledem k nutnosti rezervace průvodce a ubytování v parku je lépe rovnou oslovit některou z četných místních cestovních agentur.
- Výstupový plán: Na vlastní výstup je třeba počítat dva dny, výstup zahrnuje nocování v horské chatě. Vzhledem k nutné registraci jeden den předem do 16 hodin je nutné počítat na celou akci se třemi dny.
- Vybavení: Kromě kvalitních pevných bot je třeba oblečení do deště a zimy, rukavice, teplou pokrývku hlavy a čelovku pro noční výstup, pokud plánujete východ slunce. Tepoloty mohou klesnout pod 0st.C.
- Stravování: Výstup s průvodcem zahrnuje i stravování na horské chatě. Při koupi balíčku přes místní CK cena zahrnuje i ubytování první den nedaleko vstupu do NP, večeři, snídani a teplé jídlo po návratu z treku. Náš výstup v dubnu 2024 vyšel zhruba na 7000 Kč na osobu.
- Počasí: Nejlepší období pro výstup je od prosince do dubna, kdy je suché počasí a nižší riziko dešťů. V období od května do listopadu je monzunové období s vyššími srážkami.
- Doprava: Do výchozí vesničky San Gerardo de Rivas je možné dojet autobusy místní veřejné dopravy.
