Skoky u Žlutic aneb Na skok za Panenkou skákavou
Ať do opuštěné vesnice Skoky u Žlutic dorazíte po kterékoli z několika možných cest, první pohled, který se vám na její maličké údolí naskytne, vás zaručeně ohromí z jakéhokoli úhlu. A dozvíte se původ jednoho z nejčastějších českých zvolání…
Frazém „panenko skákavá“ mimochodem pochází právě ze Skoků, ale o tom až později. Když jsem na toto zvláštní místo cestou z Karlových Varů na Prahu zcela náhodou narazila, jeho intenzivní genius loci mi učaroval způsobem, že jsem si byla okamžitě jista, že se sem rozhodně budu vracet. Z vesnice, která měla svého času přes 130 obyvatel, dnes zbyl v podstatě jen hřbitov a z původních téměř třiceti budov jakžtakž stojí pouze dvě. Z ostatních zůstaly jen náznaky zdí, schoulené pod trsy kopřiv a náletových dřevin. V kontrastu se zbytkem vesnice poměrně zachovalý poutní kostel, který na mě během procházky údolím vždy vegetací vykoukl a zamrkal svou zářící střechou, mě neustále nutil přemýšlet, jak se na takovéhle od civilizace vzdálené místo vůbec dostal.
Dramatický osud obce Skoky
Ačkoli Skoky vznikly pravděpodobně už ve středověku, první písemná zmínka o nich se datuje do šestnáctého století. V době největšího rozkvětu, na začátku století devatenáctého, byla vesnice sice relativně malá, ale soběstačná, se 134 obyvateli a 28 domy, hospodařilo zde 22 sedláků a řemeslo provozovali jeden kolář, kovář a tesař. Byla tu škola, obchod a dva hostince. Už před druhou světovou válkou byla ovšem většina místních obyvatel německého původu, takže v rámci poválečného vysidlování Němců z tehdejšího Československa byla značná část obce donucena odejít. I když se do Skoků nastěhovali dosídlenci převážně z východního Slovenska, mezi kterými byl například pedagog Miroslav Dědič, který působil na místní škole a jeho autobiografická kniha, Kantor z Mářina dvora, pěkně popisuje život ve vesnici za těchto dob, své někdejší velikosti obec už nikdy nedosáhla a odsun německých obyvatel se tak stal prvním krokem k jejímu zániku. Místní populace pak čítala pouze 48 obyvatel a 18 obydlených domů. Další exodus přišel s komunismem, kdy na počátku padesátých let část dosídlenců rozčarovaně odešla, když byla nucena vložit nedávno získané statky a polnosti po odsunutých Němcích do vznikajícího JZD. Obyvatel ubývalo, obec byla roku 1957 zrušena a Skoky byly připojeny k sousední Ratiboři a pak v roce 1960 k Žluticím, jejichž součástí jsou dodnes. Osud Skoků definitivně zpečetila výstavba Žlutické nádrže na pitnou vodu v roce 1969, které stála v cestě silnice ze Žlutic do Skoků. Když hlavní komunikaci ze Skoků do civilizace pohřbily vody nádrže, vesnice zůstala docela odřízlá od světa.
Třináct let samoty
Izolovanost vesnice ještě ztížila už tak dost složitý život zbývajících obyvatel, kteří se postupně stěhovali do okolních vesnic. Nakonec zůstala pouze Marie Holešová, poslední obyvatelka Skoků, která žila v bývalém Schopfově hostinci, č. p. 21, který díky její odhodlanosti ve vesnici zůstat, přežil všechna ostatní stavení a hned vedle kostela stojí dodnes. Na stránkách Paměti národa najdete velice zajímavý rozhovor s její neteří, Cecílií Hlaváčkovou, ve kterém vzpomíná na život ve Skokách, kam její rodina přišla v rámci doosidlování pohraničí. Paní Hlaváčková ve vesnici také vydržela až do roku 1961, kdy se, stejně jako většina ostatních, odstěhovala. Nakonec zůstala jen její teta. Sama, v opuštěné vesnici, kde všechno kolem postupně chátralo, rozpadalo se a někdejší obydlí sedláků pomalu pohlcovala okolní příroda. Paní Holešová se prý odmítla odstěhovat, neboť na místním hřbitově denně navštěvovala hrob své dcery, která v devíti letech zemřela. Paní Holešová zde sama vydržela neuvěřitelných třináct let, až do roku 1982, kdy spadla do studny před svým domem a utonula. V té době byly Skoky už nicméně oficiáně zrušeny, takže namísto vedle své dcery, kterou za života odmítla opustit, je tato vytrvalá poslední obyvatelka pochována na hřbitově v Bochově.
Panenka skákavá
Největší zajímavostí Skoků je ovšem poutní kostel, který vlastnil zázračný obraz zmíněné „Panenky skákavé“ – přesněji řečeno Panenky skokovské. Jedná se o obraz Panny Marie Pomocné, který má podle všeho léčivé účinky a do kostela, který je dodnes poutním místem, se na něj mnozí chodili dívat a žádat o uzdravení. „Panenka skákavá“, kterou dnes kdekdo bere nadarmo do úst, tak prý mohla být zkomoleninou oné Panenky skokovské, ale narazila jsem i na zajímavou teorii o tom, že Panenka na obraze skutečně skákala – respektive, obraz byl z pevného rámu vysouván nad jakési klekátko, kde k němu byli poutníci, kteří se k Panně Marii přišli modlit, blíže a kde byla též umístěna kasička na obětní peníze. Obraz se při tomto vysouvání mírně pohupoval a Panenka skokovská tak prý skutečně poskakovala. Ať už to bylo jakkoli, obraz Panny Marie, který dodnes v kostele během poutní sezony uvidíte (mimo ni je k vidění v klášteře v Teplé), každopádně asi skutečně zázračný bude. Při zjišťování informací o Skokách jsem totiž často slyšela historku o tom, jak se zde jakýsi výtržník, jeden z mnoha, kteří se podíleli na rabování opuštěného kostela, v roce 2006 zřítil z věže při pokusu ukrást měděnou střešní krytinu, ale pád jakoby zázrakem přežil prakticky bez zranění. Mnozí na tento příběh odkazují jako na poslední skokovský zázrak.
Původní poutní místo
Na místě dnešního kostela ovšem stávala kaple, zbudovaná na počátku osmnáctého století na základě apelu žlutického faráře, který skockým sedlákům vytýkal, že do kostela ve Žluticích nechodí zrovna pravidelně. Z deseti sedláků, kteří slíbili, že se na stavbu kaple v jejich vesnici složí, devět z nich na to, zdá se, okamžitě zapomnělo. Desátého, Adama Lienerta, ve snu nenavštívil nikdo jiný než Panna Marie, slib faráři mu připomněla, a tak prodal koně a s utrženými penězi vyrazil do Toužimi zajistit zedníka – cestou prý mimochodem našel tři krejcary (první zázrak?), které zčásti propil při vyjednávání se zedníkem a zbytek věnoval toužimskému kostelu. Když byla kaple hotová, nechal od malíře Johanna Wolfganga Richtera namalovat kopii zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z Pasova… a další zázraky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Svatostánek hodný své světice
Ačkoli kostel je s troškou přehánění to jediné, co ze Skoků zbylo, pohled na něj vás zaměstná po celou dobu návštěvy. Ať už se k němu vydáte pěšky, po krásné poutní cestě od kláštera z Teplé, nebo po jediné silnici, která do Skoků vede od Karlovarské přes rovněž téměř opuštěnou vesničku Polom, za kterou se mění v polní cestu, přijdete ke kostelu z boku, nebo dokonce zezadu. V dobách největší slávy poutního místa se k němu ovšem mělo přicházet ze směru od Žlutic, kde dnes stojí v cestě přehrada, a když se poutníci blížili údolím a kostel se před nimi náhle za meandrem křivolaké cesty objevil, musela to být vskutku podívaná. Právě pro četnost zázračných uzdravení a vzrůstající popularitu poutního místa byla v 18. století původní kaple přebudována na barokní kostel, který zde stojí dnes. V maličkém údolí, ve kterém vesnice stála, se ovšem se stavbou těchto rozměrů nikdy nepočítalo a jeho geografie k ní zrovna nevybízela. Kostel tak pod sebou pohltil prakticky celou náves s rybníkem. Aby se do svažitého terénu vůbec vešel, byl postaven na mohutné umělé terase, která má v sobě zabudované dvě štoly, které ji odvodňují do maličkého rybníčku pod ní. Tento opevnění podobný piedestal dává kostelu z pohledu od Žlutic vskutku majestátní vzhled.
Opuštěné údolí
Kostel je na první pohled značně zchátralý, i když bohoslužby se v něm konají dodnes. Jak zmíněná zářivá střecha z pozinkovaného plechu, tak zvony, jejichž předchůdci byli zkonfiskováni během obou světových válek, jsou vyloženě nové, zbytek vesnice se postupně rozpouští do okolní krajiny. Na stromech tu a tam najdete zalaminované cedulky, které vás informují o tom, že kamenný půdorys v listí vedle vás byl dům č. p. 15 nebo že teď stojíte v místech, kde bývala škola. Jediné, co kromě kostela dosud stojí, je dům paní Holešové, jedna opuštěná stodola, která dá ovšem svou velikostí tušit, že byla kdysi součástí velkého statku, a hřbitov, na kterém smutně trčí staré náhrobní kameny s německými jmény.
Relativně živé Skoky
Kromě aktivit organizovaných okolo různých církevních svátků se v kostele také v rámci akce Živé Skoky pravidelně konají koncerty. Kromě toho je otevřený v hlavní poutní sezonu v červenci a srpnu každý víkend, mimo ně o víkendech, podle toho, jak jsou k dispozici dobrovolnící ze spolků, které se o něj starají. Velkou část roku jsou ale Skoky opuštěné. Podle všeho sem kromě občasných poutníků často zavítají též čundráci, neboť je velmi blízko povodí Střely, které je oblíbenou destinací milovníků přírody. Na vyhlídce nad vesnicí je dokonce pěkné tábořiště s ohništěm a sympatický pán, který nás kostelem při mé první návštěvě provedl, se dušoval, že zejména s ohledem na všeobecnou snahu podporovat poutníky nechávají čundráky pod podmínkou, že během návštěvy nesmějí provádět žádné nepřístojnosti, přespat i kdekoli jinde v areálu Skoků.
Neviditelné muzeum
Kde jinde se se Skoky rozloučit než na vyhlídce nad někdejší vesnicí, na které se sbíhají všechny naše příběhy. Nejvýraznějším elementem okolní krajiny je bezesporu Žlutická nádrž, která Skoky doslova obklopuje ze dvou stran. Od ohniště na vyhlídce je z ní pěkný kousek vidět. Z opačné strany na vás skrz haluze stromů zazáří střecha kostela, jako by vám chtěl připomenout, že Skoky, nádrži navzdory, alespoň symbolicky stojí dál. Nejspíše zahlédnete i střechu domu poslední obyvatelky, který mu věrně stojí po boku, nebo kapličku skockého hřbitova na protějším kopci. Na opuštěnou vesnici je to tu poměrně udržované, a to díky několika spolkům z okolí, které pravidelně organizují skupiny dobrovolníků, které se o to, co z vesnice zbylo, starají. Když zrovna nevychytáte jejich brigádu nebo nějaký důležitý křesťanský svátek, v celém údolí pravděpodobně nepotkáte živou duši, a pokud ano, přijde mi, že jím ostatní výletníci chodí ve stejném transu jako já. Krajina je zde nádherná, ale život musel být ve Skokách vždycky těžký. Ať už se pokouším představit si životy předválečných sedláků, vžít se do osudů německých obyvatel vyhnaných z jejich domovů, či těch, co přišli na jejich místo nevědouce, že je za rohem čekal komunismus. Smutným osudem paní Holešové konče. Skoky jsou takovým neviditelným muzeem novodobých českých dějin. Postupně chátrají, ale věřím, že se udrží naživu ještě hodně dlouho. Drží nad nimi přece ochrannou ruku Panenka skákavá.
