Grónsko, největší ostrov světa, je známé svou úchvatnou krajinou, nezkrotnou přírodou, majestátními ledovci a bohatou kulturou Inuitů. Přestože je součástí Dánského království, zachovává si svou jedinečnou identitu a tradice, ale zároveň bojuje s výzvami moderního světa. Vydáváme se do jihozápadní části ostrova s partou kamarádů – občas spolu, občas odděleně, plni očekávání, kolik krás a tajemství nám Grónsko odhalí.
První zastávkou je Ilulissat, 250 km nad polárním kruhem. S necelými pěti tisíci obyvatel se jedná o třetí největší město Grónska, přesto působí jako neuspořádaná vesnice pestrobarevných domků rozesetých v kopcovitém terénu. Ilulissat je grónský výraz pro „ledovec“ a právě místní ledovce jsou hlavním lákadlem turistů. Však i nedaleký ledovcový fjord je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
Nad ledovcem
Ilulissat nabízí to nejintimnější seznámení s arktickým ledovcem ve všech jeho tvarech, barvách, odstínech a nuancích. Nekonečné rozměry Grónského ledovce na pevnině a obřích ker plovoucích fjordem lze ale nejlépe ocenit z paluby helikoptéry nebo malého letadla. Večerní let nad zimním královstvím Grónska je další splněný cestovatelský sen. Pilotkou je nám Anna, 24letá dívka původem z Nuuku, a nejprve nás čtyřmístnou cessnou přepraví nad ledovcový příkrov a následně nad fjordem zpět k pobřeží. Z ptačí perspektivy vypadá Grónský ledovec, jenž pokrývá 80 procent Grónska, jako beztvará masa, kterou tu a tam rozsvítí sytě tyrkysová jezera z tajícího ledu. Teprve když Anna s letadlem sestoupá níže, odhaluje ledovec jemnou grafiku na povrchu, připomínající kresby z dílny abstraktního umělce.
Ledové království ilulissatského fjordu v záři půlnočního slunce. Monumentální kry, formované tisíciletým pohybem ledu, se na chvíli rozzáří teplými odstíny arktického soumraku – než se znovu ponoří do severského chladu. | Zdroj: František Štaud
Přelétáme po celé délce asi čtyřiceti kilometrů ilullisatského fjordu, od ledovce Sermeq Kujalleq, až po ústí do moře. Na samém začátku vidíme výsledky telení ledovců: majestátní ledovcové konstrukce, které budou během následujících měsíců putovat fjordem, než se dostanou do ústí a odtud je mořské proudy odnesou dále na sever a do Atlantského oceánu. Nelze odhadnout jejich velikost do té doby, než se mezi nimi objeví rybářská loď, zcela nicotná svým rozměrem.
Druhou možností, jak se přiblížit k plovoucím krám doslova na dosah, je z paluby výletní lodi. Pro lodní vyjížďku do nitra fjordu volím možnost nočních plaveb na malé výletní lodi a opakovaně se tam vydávám s kapitánem Stephanem, Němcem, který se před dvaceti lety rozhodl vzdát pohodlného života v Mnichově a vyměnil jej za chladnou krásu Ilulissatu. Ledové kry se poměrně rychle pohybují, a každý večer tak musíme volit jinou cestu, ale pokaždé nás vítají fantastické kulisy obrovských, ostře řezaných ledových struktur. Vrcholem lodní výpravy je, když Stephan vypne motor člunu, nikdy nezapadající půlnoční slunce obarví špičky ledovců do oranžova a samo se odráží v zrcadlově klidné hladině oceánu. Noční klid narušuje pouze pravidelné kapání vody odtávajících ker a tu a tam šplouchnutí odlomeného ledovce.
Když zrovna nejsem v letadle nebo na lodi, vyrážím po večerech na obchůzky podél ledovcového fjordu. Světlo je kouzelné, mlhavé a pochmurné, s jemnými slunečními paprsky a dlouhými stíny, které hladí modře zbarvený led. Obrovské plovoucí kry vypadají jak ostré štíty Himálaje, s tím rozdílem, že za pár týdnů po nich nebude ani stopy. Nejkrásnější moment noci mi přichystala velryba, která se přišla potěšit dechberoucí scenerií: odfoukne gejzír vody, zamává ocasní ploutví a zmizí v hlubinách fjordu.
Ledová katedrála Arktidy, modelovaná silou času a přírody, se majestátně odráží v temných vodách oceánu. Ticho, které se tu rozléhá, je téměř posvátné. | Zdroj: František Štaud
Slunce zde v červenci nezapadá, a pokud máte štěstí jako já, svítí celých 24 hodin denně! Po půlnoci, kolem jedné hodiny ranní, se sníží na dosah horizontu, ale hned se zvedá a vydává na další pouť oblohou. Noci tak trávím s fotoaparátem a stativem a na ubikaci se vracím až nad ránem. Ačkoliv časový posun mezi Grónskem a Českou republikou je tři hodiny, po týdnu stráveném v Ilulissatu a nočním fotografováním si vytvářím jet-lag minimálně půldenní.
V Sisimiutu
Přelet do Sisimiutu probíhá bez zjevných problémů, nicméně Linda, domácí, u které se část naší výpravy ubytovává, je překvapena, že jsme opravdu přiletěli; většinu letů prý dnes zrušili. Jejímu údivu nevěnuji příliš pozornosti, ale vzpomenu si na něj za pár dní, kdy chci Sisimiut opustit. Ale k tomu až za chvilku.
Sisimiut je z mnoha ohledů zajímavá destinace. Přes pět tisíc obyvatel tu žije v pestrobarevných domcích na příkrých kopcích podél pobřeží. Nad městem bdí červený kostel a pod ním žije přístav s typickým rybářským chaosem a odérem. Kousek za městem je takzvaný dogtown, osada severských tažných psů, kteří zde přes léto odpočívají, vychovávají přeroztomilá štěňata a čerpají sílu na další zimní sezonu.
Pestrobarevné domky Sisimiutu rozeseté v dramatické arktické krajině. Druhé největší město Grónska, ukryté mezi skalami a fjordy, je vstupní branou do divočiny – místo, kde se setkává moderní svět s tradičním inuitským způsobem života. | Zdroj: František Štaud
Ani zde slunce téměř nezapadá, pouze v noci se na chvilku schová za blízké kopce. Když kolem půlnoci bloumám přístavem, narazím na skupinku teenagerů opřených o kontejnery. Pálí jednu cigaretu od druhé a hlasitě diskutují. Po chvilce váhání se osměluji a přistupuji se snahou zaplést rozhovor a dozvědět se něco o místním životě. Mám štěstí, jeden inuitský chlapec, Ejnar, umí slušně anglicky – jazyk se naučil sledováním YouTube. Do školy už nechodí a do práce ještě ne. „A co tedy děláš?“ ptám se. „Hraju ping-pong s kamarády…“– „No ale co bys chtěl být v životě?“ – „Tak asi rybář nebo lovec,“ odpovídá automaticky.
Ejnar je typickým zástupcem mladé, tak trochu ztracené či hledající se grónské generace. Potkávám ho ještě asi za týden na útesech ostrova Sarfannguit. S puškou v ruce na lovu tuleňů. „Dnes bych netrefil ani velrybu,“ směje se už z dálky, „včera jsem to trochu přehnal s oslavami.“
Večer před (plánovaným) odletem potkávám na kopci za městem další skupinu místní mládeže. Tihle se ale nehledají, nelelkují s cigaretami mezi kontejnery, nýbrž v betonovém skateparku na svých BMX kolech neúnavně trénují skoky, salta, jízdu po předním kole a pod dozorem trenéra, pilují další a další triky. Připravují se na blízkou soutěž v Dánsku a berou to velmi vážně, neváhají ale zapózovat a skočit nějaké to salto pro zahraničního fotografa.
Pestrobarevné domky a ikonický modrý kostel v centru Sisimiutu zalévá sluneční světlo, zatímco přístav se ztrácí v těžké mlze přicházející z fjordu. Arktida umí být pohostinná i tajemná zároveň. | Zdroj: František Štaud
Ráno balíme a odjíždíme na letiště hned za městem. Náš let je zpožděn nejprve o hodinu, potom o dvě… o sedm… až je konečně zcela zrušen a odložen, prý na zítra. Již odbavené batohy dostáváme zpět a pobyt v Sisimiutu se nám postupně prodlužuje. O den, o dva… o čtyři. Okamžitě ruším všechny závazky a začíná nejkrásnější, protože neplánovaná část mého grónského výletu.
Sven, práce všeho druhu
Shodou náhod se setkávám se Svenem, kterého mi snad seslalo samo nebe. On je totiž Sven místní farář. Ale jak se časem dozvídám, také rybář, musher, turistický průvodce, opravář elektrických zařízení, ale hlavně neskutečně charismatická osobnost se životními příběhy jak z knižních bestsellerů. Každé ráno s ním vyrážím na moře, v úplně obyčejné rybářské bárce, bez kajuty či jiného přístřešku vystaven chladnému větru a vodní tříšti. Abych přežil následující dny na moři, oblékám na sebe všechny vrstvy, co mám, a v místním obchodě dokupuji zimní oblečení (v červenci!), včetně čepic a rukavic. Celé dny strávíme ve fjordech a v zálivech, na opuštěných ostrovech či v odlehlých vesnicích. Vracíme se, vždy pozdě večer, zcela vyčerpaní zimou a větrem, já navíc promrzlý, s fialovými rty a nefunkčními prsty. Ale každá výprava na moře, do grónské přírody a historie je nezapomenutelný zážitek.
Sven mi ukazuje různé dovednosti, samozřejmě lov ryb – bez návnady, jenom na železné háky zavěšené na dlouhém laně. Mnohokrát se na jedno nahození chytí hned dvě nebo tři tresky a vytáhnout je z ledové vody je poměrně náročné. Bedny na úlovek se plní doslova před očima. „To je rychlejší než nákup v supermarketu,“ komentuji náš rybolov. „Ryby mě prostě milují,“ odpovídá Sven a na tváři se mu formuje nakažlivý úsměv. „Teď je čas na kávu a potom se zajedeme podívat na velryby,“ hlásí, jako by měl s místní přírodou nějakou dohodu. A skutečně, po horké kávě z termosky se kolem nás začínají vynořovat keporkakové jako na zavolanou. Odfouknou si, zamávají ploutví a za chvíli další.
Sven vytahuje jeden úlovek za druhým – tresky ulovené tradičním způsobem, bez návnady, jen na železné háky. V Grónsku rybolov není jen obživou, ale součástí hluboce zakořeněného životního stylu. | Zdroj: František Štaud
Svenův životopis by vydal na dlouhou knihu, film, možná i seriál. Nemám prostor tu popisovat všechny jeho příběhy a historky, které mi za tři dny na moři vypráví, ale k dokreslení jeho charakteru zmíním alespoň tu, jak se ve svých třiadvaceti letech vydal stopem z Grónska do Los Angeles (!), aby tam na kurzu antropologie studoval příčiny a následky alkoholismu, depresí a kriminality, které tolik sužují grónskou mládež. Cestu na lodi z Nuuku do Kanady si odpracoval v podpalubí, cestu do Toronta, New Yorku a napříč celou Amerikou až do Los Angeles v celkové délce přes šest tisíc kilometrů projel stopem. Po návratu do Grónska se ve městě Sisimiut zapojil do obecního života jako farář, kazatel a charitativní pracovník. Vrásky kolem jeho očí jsou bezesporu následkem Svenova neutuchajícího smíchu a pozitivního náhledu na život. Zvážní pouze, když se řeč stočí na problémy trápící grónskou populaci, převážně mládež. Alkohol, drogy, civilizační choroby, nezaměstnanost a další témata moderního světa se bohužel nevyhýbají ani tak idylické zemi, jako je Grónsko.
Další den, v neděli, mě Sven bere na vyjížďku po vesnicích v nedalekých fjordech. Většinou se jedná o bývalé rybářské osady, kdysi plné života, dnes zcela opuštěné. Vzpomínkou jsou pouze trosky stavení a hřbitovů. V jiných, jako třeba Assaqutaq, stále stojí dřevěné stavby domků a kostela a nabízejí vzpomínky na drsný život, který zde vyhasl v sedmdesátých letech minulého století. Dodnes slouží jako skanzen a letní kemp pro školáky.
Svatba v Sarfannguitu
Pokračujeme dál, asi 40 kilometrů do nitra fjordu, a dostáváme se do zapadlé vesnice, Sarfannguit, nacházející se v oblasti Aasivissuit–Nipisat, zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Nevede sem žádná komunikace; v létě je vesnice přístupná po moři, v zimě na sněžných skútrech nebo psích spřeženích. V našem všestranně propojeném světě je vzácné zažít opravdovou odloučenost a sledovat, jak žijí lidé na jednom z nejizolovanějších míst na Zemi.
Děti si bezstarostně hrají v centru Sisimiutu. V drsném kraji Grónska si i ti nejmenší najdou svůj prostor pro smích a hravost. | Zdroj: František Štaud
Sven do Sarfannguitu jezdí jako farář pravidelně, v létě i zimě, a má tu mnoho přátel. Ve vesnici žije asi 90 lidí v podmínkách, které by se daly nazvat prosté – kostel, obchod, škola, vše se sporadickým servisem a s výraznou podporou vlády. Grónská vlajka na střeše domku značí, že uvnitř probíhá oslava, a kolemjdoucí jsou zváni k návštěvě. Jedno „pozvání“ přijímáme a dostáváme se na svatební hostinu inuitských novomanželů. Pete a jeho nastávající, Charlotte, se rozhodli stvrdit svoje dlouholeté soužití sňatkem v místním kostele. Hostina ve školní jídelně je skromná, ale mám šanci tu ochutnat všechny speciality inuitské kuchyně. Svatebčané mě s úsměvem vybízejí a já se, k jejich překvapení, nevyhýbám žádné nabídce. Ochutnávám polévku auaast, sušené ryby ammassat, sušenou velrybu mattak, tuleně, pižmoně a další sušené, uzené či nakládané plody mořské i suchozemské fauny i flóry Grónska. Všechny chutě a vůně pozřené na oslavě musím před nástupem na bárku rozdýchat na čerstvém vzduchu a toulám se po vesnici. Před odjezdem mi ještě Pete dává e-mailovou adresu se žádostí o zaslání svatebních fotografií. Ty mu posílám hned večer a po asi dvou měsících dostávám děkovný e-mail. I moderní spojení tu tedy dnes funguje.
Do Sarfannguitu se vracím ještě následující den, v pondělí. Tentokrát grónské zástavy na střechách nevlají, tak se procházím po vesnici a pozoruji běžný pracovní den. Překvapuje mě, kolik malých dětí potkávám „na ulici“, tedy hliněných cestách, nejčastěji ve společnosti štěňat. Vesničané se pohybují vesměs na čtyřkolkách a zabezpečují základní chod osady lovců a rybářů. Domky jsou pestrobarevné jako všude v Grónsku. „Původně barva domu označovala jeho význam, ale dnes už si je každý může namalovat, jak se mu zlíbí,“ dozvídám se od Svena při procházce vesnicí. Je zde i nemocnice, kam nepříliš pravidelně přijíždí lékař nebo zdravotní sestra ze Sisimiutu. „Tam dole,“ ukazuje Sven na žlutý domek u hladiny, „to byl donedávna dům pro seniory. Ale ti už všichni umřeli, tak z toho udělali dům pro juniory,“ dodává se smíchem. Vodní řád tu byl donedávna, tedy asi do osmdesátých let minulého století, řešen tak, že muži nosili do kádě uprostřed vesnice kvádry ledu z okolí a nechali je tát na slunci. Dnes mají vesničané „vodovodní systém“ a voda je přiváděna do vesnice gumovými hadicemi z nedalekého jezera.
Relax i vězení
Cestou zpět do Sisimiutu projíždíme nádhernou zátokou, jak z dovolenkového katalogu Kykladských ostrovů, když Sven náhle stočí kormidlo a míří ke břehu. V kopci nad fjordem je romantická chata s výhledem na klidnou hladinu moře. „To je moje letní sídlo, ale občas to pronajímám návštěvníkům,“ oznamuje mi Sven, když přivazuje loďku ke břehu. „Jsou tam teď dvě holky ze Sisimiutu, na pár dní si chtěly odpočinout od spěchu velkoměsta,“ směje se představě pětitisícového velkoměsta. „Doufám, že nás rády uvidí a pozvou na kávu,“ šeptá, když klepe na dveře.
Na povrchu Grónského ledovce se tvoří jezírka tající vody, která svou neuvěřitelnou modří kontrastují s nekonečnou bělobou ledu. Pomíjivá krása, která je zároveň připomínkou změn probíhajících v Arktidě. | Zdroj: František Štaud
Dočasné obyvatelky se právě věnují pletení svetrů, ale uvaří nám kávu a ochotně se zaplétají také do rozhovoru. Čerstvě třicetiletá Karen je původem z Dánska a v Sisimiutu pracuje jako psycholožka. Jejími klienty jsou tamní obyvatelé od 16 do 60 let. „Alkohol, domácí násilí, pouliční kriminalita – to jsou stálé problémy. Snažíme se s vládní podporou s tím bojovat.“ Po chvíli poslouchání chápu její potřebu občas „vypadnout mimo město“ a dobíjet energii zde, uprostřed ničeho, s hypnotizujícím výhledem na krásnou zátoku.
Sisimiut se v mezičase plní turisty, kteří přicházejí pěšky po světoznámém Arctic Trail. Po několikadenní túře jsou unaveni a doufají v teplé ubytování nebo odlet zpět do Dánska. Letadla ale nelétají a ubytovací kapacity v Sisimiutu jsou naplněné k prasknutí. Domácí Linda je nucena neskutečně improvizovat, aby ubytovala příchozí, a také my se musíme dvakrát kompletně sbalit a přestěhovat jinam. Nervozita ve městě roste, hotely i restaurace jsou přeplněné, uvěznění turisté začínají být podráždění.
Večery trávím v místním podniku, kde kromě fantastické mořské stravy připravují vyhlášenou grónskou kávu. Každý večer si znovu a znovu nechám vyprávět celou legendu o kávě a obdivuji baristu, s jakou lehkostí zalévá nápoj hořícím koňakem.
Inuité, původní obyvatelé Grónska, tvoří přes 80 % populace. Jejich kultura je hluboce spjata s přírodou a tradičními způsoby obživy, jako je lov a rybolov. | Zdroj: František Štaud
Po čtyřech extra dnech na ostrově nám zrušili i další let – opět nečekaně, asi 20 minut před plánovaným odletem. Nejbližší šance na letadlo je prý snad příští týden…. To už dochází trpělivost i nám, otrlým Čechům. Naštěstí se ze Sisimiutu dá dostat i jinak – po moři, přes nádherný kangerlussuaqský fjord. Místo dvacetiminutového letu nasedáme na loď pro desítku pasažérů a vydáváme se na fantastickou šestihodinovou podvečerní plavbu překrásným fjordem. Na lodi vychutnávám výhledy na sněhem pokryté hory a ledovcové splazy a děkuji všem inuitským bohům za to, že ignorovali moje plány a vzali grónský itinerář do svých rukou!
Grónská káva
- Výborný lék na chladné počasí, dlouhé temné noci, zrušené lety a další chmury. Grónská káva je něco jako irská káva, jenom mnohem více irská!
- Tradiční grónská káva je rituálem, který symbolizuje grónskou kulturu, historii a pohostinnost. Zásadní ingredience jsou kromě černé kávy irská whiskey, Kahlúa, Grand Marnier a hromada šlehačky. Nápoj se obvykle podává po večeři spolu s nějakou místní legendou nebo příběhem. Nejčastěji se však o grónské kávě vypráví, že je to „celé Grónsko v jednom šálku“, kde každá ingredience má svoji roli a symboliku.
- Whiskey představuje všechny drsné části země: její muže, lovce, rybáře a bezútěšnou krajinu. Kahlúa, jemný kávový likér, přináší kontrast k drsné realitě a zobrazuje všechno hezké: grónské ženy, krásnou přírodu, zvířata, momenty oslav a pohody. Černá káva je symbolem temných polárních nocí a konečně šlehačka na povrchu představuje ledovce pokrývající většinu Grónska.
- Závěrečnou a nejočekávanější tečkou přípravy grónské kávy je Grand Marnier, koňak s pomerančovou příchutí, který se před nalitím na vrchol šlehačky zapálí a jeho plameny tak zosobňují polární záři (foto v galerii).
Temná stránka ostrova
- Navzdory bohaté historii a kultuře čelí grónská společnost výzvám, jako jsou problémy s alkoholem, drogami a domácím násilím. Tyto sociální problémy jsou často spojovány s historickými změnami a modernizací, které ovlivnily tradiční způsob života Inuitů.
- Výzkumy ukazují, že Inuité mají genetickou predispozici ovlivňující metabolismus alkoholu. Variace v genech odpovědných za odbourávání alkoholu zvyšují jejich citlivost na účinky etanolu, což přispívá k vyššímu nebezpečí vzniku závislosti.
- V roce 2024 grónská vláda zahájila projekt na vytvoření národní alkoholové politiky ve spolupráci s WHO. Cílem je snížit negativní dopady alkoholu prostřednictvím prevence a vzdělávání.
